Kdo ticho miluješ a samotu
a v lesích hlubokých a v míru snìžných polí
nasloucháš rytmu života,
zda nìkdy neslyšíš
hlas hlubin ?

Zní z dálky karneval vražd, krve, umírání.
Mlèení zemì bolí.
Však dole
tep srdce chvìje se a skrytý pramen temnot
dere se k svìtlu.

A píseò mladých vod
tvé srdce opije a hlavu štìstím zmámí,
že v zoufalství snad, ve víøe však nejsme sami.