Vy štìdré stromy zahrad i vy podle cest,
jež vztyèujete ramena
k obloze šeré, k nebi beze hvìzd
v dnech dušièkových do mlh vždy nových,
váš smutek žiji.

Úroda vaše voní pod støechami,
radostná tìšitelka dìtí.
Jste se zemí a s nebem samy
a jenom zøídka bludné ptáèe sletí
v koruny oddané a èekající.

Zas pøijde kvìt i plod.
Však za vichøic hlas touhy jediné z vás vane:
Vzplát na tvé hranici, ó Pane!