V puste jsme nebeske koncine,
Slunce i se planetami,
jinde je svetu jen naseto,
my jsme tak svetove sami!

My kdyz i nozicky vysvihnem
do sipkych svetelnych skoku,
letime k nejblizsi sousedce
prece jen trojici roku.

'Panicko Alfo Kentauri,
poptavce dovolte nake,
maticka Slunce se dava ptat,
mate-li deticky take.

Nas je vam, stydno az vyslovit!
je nas tam doma jak smeti,
maticka zvlastni ma 'hvezdare',
kteri ji scitaji deti.

Nektere z nas, ty uz umrely,
nektere jeste se rodi,
nekterym mladicky do skoku,
jine jak o berlach chodi.

Uran a Neptun - tak pro priklad -
davno jak rampouch jsou tuhy,
vedle nich v poslednim tazeni
Saturn i se svymi kruhy.

Jupiter take uz zvadly kmet,
plet jeho zlute tak zari,
ledove ruce, liny chod,
siroke vrasky ve tvari.

Promrzely je to kolohnat!
ac ze vam sotva se plazi,
my kdyz se nejpeknej tocime,
on nam to, haban ten, kazi.

Mars - no ten jeste by prosel prec,
jen kdyby nebyl tak rudy -
to je to: hbitym ze pijakem
vojak as po svete vsudy.

Zeme - ach Zeme! Tot zenuska!
pri prace vecne jen hrava,
plna je kvetu a pisnicek
mlada jak lipecka zdrava.

Jeste pak: holcicka Venuse,
kypici, bujici poupe,
a skoro matce az na kline
Merkur, to nemluvne hloupe.

Je vam to pecliva maticka,
kol sebe drzi nas mladsi,
ale i postarle propousti,
jen az kam zraky ji staci.

A jsou i planety takove,
ktere uz pred casy zvadly,
jejichzto trouchnive mrtvoly
v komety jiz se rozpadly.

Odletly, ve hvezdach zmizely,
uz se i rozprchle zdaly,
maticka na ne jen vzpomina
v svetove myslenek dali.

Nekdy se po nich vsak roztouzi,
nahle je stahne az k sobe,
ohnive slzicky zihaji
po nebi, v neme te dobe.'